STRACHY A STRESY DĚTÍ –
MUSÍ BÝT NUTNĚ I ŠKOLNÍ VYSVĚDČENÍ JEJICH ZDROJEM? (červen 2013, Meduňka)
„Tak co, bojíš se, jak to dopadne? Jaké to vysvědčení bude?“ Snad už některá z přicházejících generací dětí bude se samozřejmostí odpovídat: „Proč bych se měl bát, chci se dozvědět, co si ve výsledku učitelé myslí o mých školních výkonech.“ A další generace už se ani třeba nebudou takto ptát a možná i vysvědčení v jeho běžné formě zruší, uvidíme. Každopádně je stále běžné a jakoby samozřejmostí bát se toho, jak někdo zhodnotí naše výkony, bát se reakce autority a to se netýká zdaleka jen dětí. U dětí však platí, že se nebojí tolik samotných výsledků vysvědčení, ty pro ně většinou nejsou žádným překvapením. Bojí se reakce rodičů. Co na to řekne máma a táta? Je zřejmé, že jejich strach z reakce rodičů pramení z jejich zkušeností. Obsah školního vysvědčení může vypovídat o zhodnocení toho, jak se dítě naučilo požadovanou látku a umělo ji podat konkrétnímu učiteli před konkrétní třídou, jaký má také vztah s daným učitelem a jaká je úroveň posuzování výkonů žáků v konkrétní škole. A způsob, jak dítě vysvědčení prožívá, jaké emoce kolem něj má ve vztahu k rodičům, to je spíše „vysvědčením“ vztahu mezi dítětem a rodiči.
Strach patří mezi základní ze 4 emocí, kterými nás příroda vybavila. Strach nám slouží jako ochrana před nebezpečím, reálným ohrožením, občas i na zdraví a životě. Má v dětství svůj smysl bát se výšek, hloubek, cizích psů, cizích lidí. Přirozeně tak strach patří k prožívání dětí v raném dětství. Svět je ještě příliš neznámý na to, aby se v něm cítili plně bezpečně, nemají dostatek zkušeností a dovedností pro to poradit si s nástrahami tohoto světa. Během prvních let života by však děti měly získat se světem a vztahy s druhými lidmi takové zkušenosti, že se naučí se svým strachem zacházet „rozumně“, prožívat jej jen do té míry, aby jim neomezoval život, pouze sloužil ve skutečně nebezpečných situacích.
Podívejme se na to, jak vzniká takový dětský strach. Přirozeně jsme od narození vybaveni schopností vycítit nebezpečí, ohrožení z vnějšího světa a reagujeme na něj útěkem nebo útokem, podle situace. Zároveň taková situace spustí v „savčí“ části mozku emoce, jako právě strach, ten vyvolá stres organismu a my se připravíme k akci. Rodiče svými reakcemi na pro dítě ohrožující situace budují způsob, jak dítě ve svém životě následně bude reagovat ve chvílích stresu, ohrožení, potencionálního nebezpečí. Rodiče, kteří během prvních let života dítěte reagují převážně klidně, s pochopením a přijetím dítěte, situaci velkých emocí (strach, vztek, radost, smutek) řeší s nadhledem, nabídnou dítěti podporu, uklidní ho, dodají potřebnou pomoc a nabízí konstruktivní řešení, vytvářejí v mozku dítěte spoje mezi nižšími „živočišnými“ reakcemi a vyšším, „lidským“ neokortexem. Ten nám umožňuje podívat se na situaci s nadhledem, hledat řešení, rozvažovat možnosti a nesklouznout tak k instinktivní obranné reakci. Podívejme se na druhý častý typ reakcí rodičů na ohrožující situace pro dítě a jejich emoční prožívání: dítě se bojí a my to přehlížíme a zlehčujeme „to nic není“, trestáme dítě za to, že se vzteká, projevuje spontánně, vynadáme mu, když je příliš radostné a divoké, přenášíme na něj vlastní úzkost nebo vztek, apod. Dítě pak zůstává samo napospas ohrožení a svým emocím a jedná pak ve výsledku útěkem ze situace nebo útokem proti sobě, druhým, situaci. Jedná zkrátka instinktivně, jako zvíře, ne jako kultivovaná bytost – člověk.
Některé strachy vznikají v životě dítěte přirozeně a napojují se na zkušenosti lidstva s určitými nebezpečími. Tak se většina dětí okolo 3. roku života bojí tmy, bojí se strašidel, duchů a jiných magických postav, bojí se odloučení od matky, bojí se cizích lidí, bojí se zvířat. Většina těchto strachů vychází z nezralosti nervové soustavy a převažujícího magického myšlení a obrazotvornosti dětí nad jejich racionálním uvažováním a s věkem mizí. Obecná reakce na děsivé nebo stresující podněty se však „vaří“ prvních 7 let života dítěte a rodiče jsou těmi hlavními kuchaři. Během prvního roku života se tvoří u dětí základní pocit bezpečí ve světě, důvěry ve vztahy a tak i pocit základní jistoty nebo naopak nejistoty, stálého ohrožení, stresu, neklidu. Miminko je ještě zcela odkázáno na pomoc dospělých. Proto když dává najevo, že se necítí dobře – pláče, je důležité na něj rychle reagovat a dám mu tak zprávu: „nemusíš se bát, slyším tě, pomůžu ti, o tvé bezpečí a klid se postaráme, zrodil ses do světa, kde se můžeš mít hlavně dobře a můžeš mu důvěřovat.“ Pokud kojenec naopak často zažívá pocit, že ho nikdo neslyší, necháváme dítě „vybrečet“, aby lépe usnulo, nebylo rozmazlené, nese si dále do života zprávu: „ svět je místo plné ohrožení, nejistoty, má smysl se v něm bát o svůj život a vnitřní klid“. Základ pro prožívání a zpracovávání budoucích strachů a stresu je vytvořen.
V dalších letech života je dítě velmi citlivé na to, co mu o světě sdělujeme, na naše výchovné sugesce. Bere všechno - nekriticky, i s navijákem. Je velmi citlivé na naše reakce na něj. Pokud se dítě učí lézt nebo chodit, znamená to velký pokrok směrem v jeho samostatnosti, schopnosti pohybovat se sám světem a tak se i o sebe postarat. Pokud jeho první krůčky doprovázíme úzkostnými projevy typu: „Ježíš pozor, hlavně ať nespadneš, ublížíš si, radši si pěkně sedni a buď hodný, mohl by sis rozbít koleno,…“, učíme dítě, že se o sebe ve světě nezvládne postarat, nevěříme mu a tudíž ani ono nemůže věřit sobě. Slova typu: „pokud budeš zlobit, odnese si tě čert, když tu zůstaneš sám, někdo tě ukradne, když budeš sedět v trávě, pokoušou tě mravenci“… známe jak své boty, mnohokrát denně tak děti vychováváme ke strachu z cizích lidí, z nadpřirozených bytostí, ze zvířat, s odloučení od nás, z vody, ze tmy,…Dítě zkouší spoustu nového a potřebuje naši důvěru, podporu a pomoc tam, kde se mu nedaří. Tak je učíme o tom, co znamená dělat chyby, co znamená se učit, být ne-dokonalým. Pokud je dále dítě introvertnější povahy a své pocity a strachy si nechává pro sebe, mají tendenci bujet a dítě jim může více podléhat. A ve výsledku jsou důležitým formujícím vlivem na strach u dětí právě jejich živé zkušenosti. Pokud dítě pokouše pes, bude se psů nadále bát. Pokud dítěti hodně vynadáme nebo i jinak potrestáme za špatné výsledky ve škole, bude se příště bát je s námi sdílet. To je přirozené.
A pak děti nastoupí do školy. Podávají výkon, který je hodnocen a doma posuzován rodiči – dobré, špatné výsledky. Někteří rodiče si s dětmi nastavili takový postoj k učení, který vnímá učení jako zdroj poznání, zajímavostí, možností se něco naučit. Pokud se něco dítěti nedaří, poznáme to buď ještě spolu doma, nebo pak podle výsledku z testu, zkoušení. Špatný výsledek ve škole se tak stane příležitostí se dané téma lépe naučit, přistoupit k němu jinak, více se mu věnovat. Jiní rodiče volí odlišný přístup. Chyby dětí ve škole, tedy jejich špatné výsledky vnímají jako selhání dítěte, potažmo tedy selhání sebe jako rodiče (často už nevědomě), někdy dokonce mají dojem, že to děti dělají naschvál. Řešení? Trest. Dítě se snad bude víc učit a změní „svůj přístup k učení“. Kdyby to samo umělo, už to udělalo.
Takže o čem tedy může svědčit strach dítěte ze školních výsledků? Že se možná bojí svého selhání, dozvědět se o svých chybách, možná se bojí, že ho potrestáme, budeme smutní, zklamaní, naštvaní. A přitom každé dítě si ze všeho na světě nejvíc přeje, aby ho měli rodiče rádi, byli na něj hrdí, byli šťastní. Vysvědčení pro dítě může být subjektivně ohrožující situace, protože od něj žádá, aby se za sebe a své výsledky postavil a věřil si a on se možná nemá v sobě o co opřít. A tak může mít v rozhodnou chvíli zkratkovité jednání typu: “radši nepřijdu domů“.
Co tedy s tím, pokud už se vysvědčení a strach z něj k nám domů blíží? Proberme ještě včas, jaké výsledky asi dítě očekává, na co to vidí, bez emocí reagujte, zda mu můžete nějak pomoci, pokud výsledky nevypadají dobře. Ujistěte ho, že považujete za důležitější to, co se opravdu naučil, než co bude na vysvědčení, a pokud dopadne opravdu špatně, je to pro vás pro všechny zpráva, že příští pololetí potřebuje pomoci a podpořit. Úměrně věku pak jde o to sami nebo společně s dítětem hledat, co by mu mohlo pomoci. Uvědomit si, že pokud stávající stav nefunguje, asi nepostačí zakazovat televizi či počítač a trestat, ale je třeba také něco nabídnout. Jedna forma může být naše pomoc či čas, ale pokud to nezvládáme znalostmi, možnostmi či emocemi, tak může být i jednodušší volbou například kvalitní doučování. Jeho špatné výsledky nemusí být také vždy důsledkem jeho schopností, ale také třeba šikany, špatným emočním stavem, situací v rodině. V takových případech může víc e pomoci vnímavý psycholog nebo psychoterapeut. V „ideálním světě“ by přeci zlepšení školních výsledků mělo být plodem společné spolupráce, komunikace a tvořivého přístupu rodiče, učitele i dítěte, kterým všem jde o společnou věc, což je prospěch ve škole i životě. Ujistěte také svého potomka, že jej máte rádi, ať má jakékoliv výsledky ve škole a jeho vysvědčení na vaší lásce nic nemění (ani ty skvělé známky vaši lásku nezesílí, ani ty špatné nezmenší). Vždyť kvůli škole váš vztah přeci nevznikl!
Strach patří mezi základní ze 4 emocí, kterými nás příroda vybavila. Strach nám slouží jako ochrana před nebezpečím, reálným ohrožením, občas i na zdraví a životě. Má v dětství svůj smysl bát se výšek, hloubek, cizích psů, cizích lidí. Přirozeně tak strach patří k prožívání dětí v raném dětství. Svět je ještě příliš neznámý na to, aby se v něm cítili plně bezpečně, nemají dostatek zkušeností a dovedností pro to poradit si s nástrahami tohoto světa. Během prvních let života by však děti měly získat se světem a vztahy s druhými lidmi takové zkušenosti, že se naučí se svým strachem zacházet „rozumně“, prožívat jej jen do té míry, aby jim neomezoval život, pouze sloužil ve skutečně nebezpečných situacích.
Podívejme se na to, jak vzniká takový dětský strach. Přirozeně jsme od narození vybaveni schopností vycítit nebezpečí, ohrožení z vnějšího světa a reagujeme na něj útěkem nebo útokem, podle situace. Zároveň taková situace spustí v „savčí“ části mozku emoce, jako právě strach, ten vyvolá stres organismu a my se připravíme k akci. Rodiče svými reakcemi na pro dítě ohrožující situace budují způsob, jak dítě ve svém životě následně bude reagovat ve chvílích stresu, ohrožení, potencionálního nebezpečí. Rodiče, kteří během prvních let života dítěte reagují převážně klidně, s pochopením a přijetím dítěte, situaci velkých emocí (strach, vztek, radost, smutek) řeší s nadhledem, nabídnou dítěti podporu, uklidní ho, dodají potřebnou pomoc a nabízí konstruktivní řešení, vytvářejí v mozku dítěte spoje mezi nižšími „živočišnými“ reakcemi a vyšším, „lidským“ neokortexem. Ten nám umožňuje podívat se na situaci s nadhledem, hledat řešení, rozvažovat možnosti a nesklouznout tak k instinktivní obranné reakci. Podívejme se na druhý častý typ reakcí rodičů na ohrožující situace pro dítě a jejich emoční prožívání: dítě se bojí a my to přehlížíme a zlehčujeme „to nic není“, trestáme dítě za to, že se vzteká, projevuje spontánně, vynadáme mu, když je příliš radostné a divoké, přenášíme na něj vlastní úzkost nebo vztek, apod. Dítě pak zůstává samo napospas ohrožení a svým emocím a jedná pak ve výsledku útěkem ze situace nebo útokem proti sobě, druhým, situaci. Jedná zkrátka instinktivně, jako zvíře, ne jako kultivovaná bytost – člověk.
Některé strachy vznikají v životě dítěte přirozeně a napojují se na zkušenosti lidstva s určitými nebezpečími. Tak se většina dětí okolo 3. roku života bojí tmy, bojí se strašidel, duchů a jiných magických postav, bojí se odloučení od matky, bojí se cizích lidí, bojí se zvířat. Většina těchto strachů vychází z nezralosti nervové soustavy a převažujícího magického myšlení a obrazotvornosti dětí nad jejich racionálním uvažováním a s věkem mizí. Obecná reakce na děsivé nebo stresující podněty se však „vaří“ prvních 7 let života dítěte a rodiče jsou těmi hlavními kuchaři. Během prvního roku života se tvoří u dětí základní pocit bezpečí ve světě, důvěry ve vztahy a tak i pocit základní jistoty nebo naopak nejistoty, stálého ohrožení, stresu, neklidu. Miminko je ještě zcela odkázáno na pomoc dospělých. Proto když dává najevo, že se necítí dobře – pláče, je důležité na něj rychle reagovat a dám mu tak zprávu: „nemusíš se bát, slyším tě, pomůžu ti, o tvé bezpečí a klid se postaráme, zrodil ses do světa, kde se můžeš mít hlavně dobře a můžeš mu důvěřovat.“ Pokud kojenec naopak často zažívá pocit, že ho nikdo neslyší, necháváme dítě „vybrečet“, aby lépe usnulo, nebylo rozmazlené, nese si dále do života zprávu: „ svět je místo plné ohrožení, nejistoty, má smysl se v něm bát o svůj život a vnitřní klid“. Základ pro prožívání a zpracovávání budoucích strachů a stresu je vytvořen.
V dalších letech života je dítě velmi citlivé na to, co mu o světě sdělujeme, na naše výchovné sugesce. Bere všechno - nekriticky, i s navijákem. Je velmi citlivé na naše reakce na něj. Pokud se dítě učí lézt nebo chodit, znamená to velký pokrok směrem v jeho samostatnosti, schopnosti pohybovat se sám světem a tak se i o sebe postarat. Pokud jeho první krůčky doprovázíme úzkostnými projevy typu: „Ježíš pozor, hlavně ať nespadneš, ublížíš si, radši si pěkně sedni a buď hodný, mohl by sis rozbít koleno,…“, učíme dítě, že se o sebe ve světě nezvládne postarat, nevěříme mu a tudíž ani ono nemůže věřit sobě. Slova typu: „pokud budeš zlobit, odnese si tě čert, když tu zůstaneš sám, někdo tě ukradne, když budeš sedět v trávě, pokoušou tě mravenci“… známe jak své boty, mnohokrát denně tak děti vychováváme ke strachu z cizích lidí, z nadpřirozených bytostí, ze zvířat, s odloučení od nás, z vody, ze tmy,…Dítě zkouší spoustu nového a potřebuje naši důvěru, podporu a pomoc tam, kde se mu nedaří. Tak je učíme o tom, co znamená dělat chyby, co znamená se učit, být ne-dokonalým. Pokud je dále dítě introvertnější povahy a své pocity a strachy si nechává pro sebe, mají tendenci bujet a dítě jim může více podléhat. A ve výsledku jsou důležitým formujícím vlivem na strach u dětí právě jejich živé zkušenosti. Pokud dítě pokouše pes, bude se psů nadále bát. Pokud dítěti hodně vynadáme nebo i jinak potrestáme za špatné výsledky ve škole, bude se příště bát je s námi sdílet. To je přirozené.
A pak děti nastoupí do školy. Podávají výkon, který je hodnocen a doma posuzován rodiči – dobré, špatné výsledky. Někteří rodiče si s dětmi nastavili takový postoj k učení, který vnímá učení jako zdroj poznání, zajímavostí, možností se něco naučit. Pokud se něco dítěti nedaří, poznáme to buď ještě spolu doma, nebo pak podle výsledku z testu, zkoušení. Špatný výsledek ve škole se tak stane příležitostí se dané téma lépe naučit, přistoupit k němu jinak, více se mu věnovat. Jiní rodiče volí odlišný přístup. Chyby dětí ve škole, tedy jejich špatné výsledky vnímají jako selhání dítěte, potažmo tedy selhání sebe jako rodiče (často už nevědomě), někdy dokonce mají dojem, že to děti dělají naschvál. Řešení? Trest. Dítě se snad bude víc učit a změní „svůj přístup k učení“. Kdyby to samo umělo, už to udělalo.
Takže o čem tedy může svědčit strach dítěte ze školních výsledků? Že se možná bojí svého selhání, dozvědět se o svých chybách, možná se bojí, že ho potrestáme, budeme smutní, zklamaní, naštvaní. A přitom každé dítě si ze všeho na světě nejvíc přeje, aby ho měli rodiče rádi, byli na něj hrdí, byli šťastní. Vysvědčení pro dítě může být subjektivně ohrožující situace, protože od něj žádá, aby se za sebe a své výsledky postavil a věřil si a on se možná nemá v sobě o co opřít. A tak může mít v rozhodnou chvíli zkratkovité jednání typu: “radši nepřijdu domů“.
Co tedy s tím, pokud už se vysvědčení a strach z něj k nám domů blíží? Proberme ještě včas, jaké výsledky asi dítě očekává, na co to vidí, bez emocí reagujte, zda mu můžete nějak pomoci, pokud výsledky nevypadají dobře. Ujistěte ho, že považujete za důležitější to, co se opravdu naučil, než co bude na vysvědčení, a pokud dopadne opravdu špatně, je to pro vás pro všechny zpráva, že příští pololetí potřebuje pomoci a podpořit. Úměrně věku pak jde o to sami nebo společně s dítětem hledat, co by mu mohlo pomoci. Uvědomit si, že pokud stávající stav nefunguje, asi nepostačí zakazovat televizi či počítač a trestat, ale je třeba také něco nabídnout. Jedna forma může být naše pomoc či čas, ale pokud to nezvládáme znalostmi, možnostmi či emocemi, tak může být i jednodušší volbou například kvalitní doučování. Jeho špatné výsledky nemusí být také vždy důsledkem jeho schopností, ale také třeba šikany, špatným emočním stavem, situací v rodině. V takových případech může víc e pomoci vnímavý psycholog nebo psychoterapeut. V „ideálním světě“ by přeci zlepšení školních výsledků mělo být plodem společné spolupráce, komunikace a tvořivého přístupu rodiče, učitele i dítěte, kterým všem jde o společnou věc, což je prospěch ve škole i životě. Ujistěte také svého potomka, že jej máte rádi, ať má jakékoliv výsledky ve škole a jeho vysvědčení na vaší lásce nic nemění (ani ty skvělé známky vaši lásku nezesílí, ani ty špatné nezmenší). Vždyť kvůli škole váš vztah přeci nevznikl!
