Co se děti učí od rodičů a rodiče od dětí? (časopis Meduňka, září 2013)
Po kom to dítě je?
„Tak si představ, s čím dneska přišel ten náš syn. Že prý končí se školou a bude podnikat.“ „To mi připomíná tebe, tatínku, i tvého otce. Jak se pro něco rozhodnete, jdete si za tím, bez ohledu na názory ostatních. A nic s vámi nehne.“
Dítě přichází na svět vybavené základními a přirozenými pudy a instinkty, které mu zajišťují fyzické přežití na úrovni jedince i lidského druhu, primární nástroje pro život od Matky přírody. A dále? Nekonečný potenciál? Ne tak docela. Od okamžiku početí, nebo ještě dříve, od momentu početí rodičů, nebo ještě dříve…kam až nás naše úvahy dovedou sítí kořenů a zdrojů jedinečného života každého jednotlivce, se začínáme utvářet. Zkušenosti našich předků nesou bohatý zdroj informací o světě, životě, o vztahu k sobě, k lidem, k majetku, jak být lidskou bytostí a žít na tomto světě…čerpáme z těchto kořenů, které ústí do našich rodičů, a my je od prvních střípečků našeho příchodu na tento svět přejímáme a transformujeme v další jedinečnou lidskou zkušenost, obohacujeme a posouváme dál, předáváme dalším generacím, vlastním dětem nejvíce. A kdo je v tomto proudu učitel, kdo žák, co je učení? Těžké oddělit jedno od druhého. I když každý proud má svůj jasný směr a ten v lidské zkušenosti vede v základech od starší generace k mladší. Dítě se rodí s otevřenou myslí, ještě nezralou nerovovou soustavou a téměř zcela nevyjasněným vztahem ke světu a životu. Tento vztah si utváří skrze své zkušenosti v prvních letech života. A kdo tyto zkušenosti prvních roků života zprostředkovává většinou? Rodiče. Ve většině rodin a příbězích dětí jsou rodiče, hlavně máma těmi osobami, se kterými jsou děti nejvíce, nejčastěji, jsou tedy těmi, kteří nejvíce učí.
Slova učení a učit se často vnímáme v užším slova smyslu, jako záměrný proces přejímání nějaké dovednosti, látky, obsahu…Proces, jakým se děti učí od rodičů, bych spíš nazvala něčím jako skenování života rodičů. Rodiče tak předávají svým dětem v jejich prvních letech života všechno, celé své životy a ty si z nich vybírají, co se jim hodí, většinou zcela nevědomě. V praxi mi pak nepřijde tak důležitá otázka, co se děti od rodičů učí, jako spíš, jak se mohou něco pak ve svém životě odnaučit, co převzaly od rodičů a neukazuje seto jako zcela funkční.
Dětský mozek je jako neprošlapaný terén, kterým mohou vést cestičky všemi směry a záleží na každém, jaké si ve výsledku vybere. Každou zkušeností se tak mozek dítěte jemně formuje a ty dráhy, nervové spoje, které se opakovanými zkušenostmi nejvíce posilují, se stávají určujícími pro další život. Přibližně sedm let máme na to, abychom v základech ovlivňovali naše děti. Pak se nervové spoje obalí myelinovou vrstvou a upevní se tak jejich spojení, základní mechanismy, podle kterých následně člověk funguje, používá je jako vzorce ve všech standardních situacích všedního života.
Děti se učí stále, nasávají jako houby celý svět, který je obklopuje, přijímají nekriticky v prvních letech života všechno, co se dostane k jejich smyslům a prožívání. Zrcadlí, napodobují a přeměňují přes vlastní síto genetických dispozic a jedinečných individuálních základů člověka ve vlastní zkušenost života. Čím větší důvěru prožívají ve vztahu s daným člověkem nebo prostředím, tím otevřenější vůči němu jsou, tím více se od něj učí. Učí se tím, co vidí, slyší, prožívají přes své tělo, mysl i emoce. Abychom se něco naučili, potřebujeme se vůči danému zdroji cítit bezpečně, pocit bezpečí v nás vyvolává důvěru a otevírá nás dané zkušenosti, nejvíce se pak naučíme. Takovým zdrojem jsou pro děti v prvních letech života právě rodiče, postupně širší rodina a přibudou další autority jako paní učitelka ve školce a vrstevníci. Ty spolehlivě zaplní mezery ve zkušenostech, které rodiče předat neumějí, nezprostředkují je.
A tak se děti od svých rodičů učí jak základní životní principy, např.: jak žít vlastní život, jaký mít vztah k sobě, k druhým lidem, k věcem, k penězům, k životu, jak zacházet s vlastní hodnotou, jaké mít další životní hodnoty a postoje, základní životní filosofii, víru, jak komunikovat, zacházet s vlastními emocemi a nekonečně dalšího, tak i úplné konkrétnosti a detaily typu: kdy a jak si čistit zuby, zavírat dveře do pokojů, jak se vítat s ostatními členy rodiny, jak jíst apod. Rodiče se tak stávají přirozenými učiteli, aniž musí své dítě vyučovat. Dítě se učí v prvních letech života výhradně nápodobou. Můžeme mu každý den několikrát opakovat, aby si před jídlem umylo ruce, a když něco dostane, aby poděkovalo. Pokud to sami rodiče neděláme, dítě nás při této činnosti nevidí, prostě to dělat nebude. A tak s dítětem stačí pouze být a ukazovat mu přirozeně náš život a dítě se samo od nás bude učit, co potřebuje.
I dětem sluší býti učiteli
„Mami prosím tě, proč si to neobjednáš na internetu, ale jedeš pro to přes celé město, když si pořád stěžuješ, že na nic nemáš čas?“ „Nech si ty svoje rozumy, jezdím tam pro to dvacet let, tak proč bych to měla měnit?“
Méně populární a zmiňovaný úhel pohledu vidím v tom, že i rodiče se učí od svých dětí. Jako by nebylo tak jednoduché předat dětem autoritu a sebe, dospělého vnímat jako žáčka, který se stále má co učit, je nedokonalý. A tak můžeme občas ještě slýchat prohlášení typu: „Počkej, až budeš velký, teď tomu ještě nemůžeš rozumět“, „Co ty mi máš co povídat, je ti teprve…“, „Ještě ti teče mlíko po bradě a už ze sebe děláš chytráka“. A tak v některých rodinách jsou děti ještě ve svých 30 letech stále dětmi, které „ničemu nerozumí“. V současné době a výchovných postupech spousty dnešní ch rodičů vnímám větší otevřenost a ochotu stále se učit a rozvíjet, vnímat děti jako moudré bytosti již od narození, které stojí za to respektovat v jejich postojích a názorech, naslouchat jim, dát jim prostor a nechávat se jimi ovlivňovat. Už tento samotný postoj k dětem jako těm, které mají svůj vlastní přístup k věcem, stejně hodnotný, jako je ten rodičovský, ponechává v rodičích otevřenost, která umožňuje, aby se od svých dětí mohli učit. Důvěřují svým dětem a jejich moudrosti. Takto založený vztah mezi rodičem a dítětem výrazně jinak ovlivňuje sebehodnotu dítěte, jeho sebe-vědomí, než rigidní vztah rodiče-autority, dítěte-podřízeného. Dítě se od malička učí, že může mít svůj vlastní názor, tomu svět naslouchá a pokud to situace umožňuje, respektuje ho. Dítě se učí vést s druhými dialog, ujasňovat si své myšlenky a postoje, své hodnoty, čelit konfrontaci, vstoupit do konfliktu a vyjít z něj jako ze zkušenosti, která jej obohatí a něco nového naučí, nejde přeci jen o boj o moc. Učí se vzít autoritu a zodpovědnost do svých rukou a z této pozice něco ovlivnit. A zároveň se zase jindy podřídit jiné autoritě.
Považuji proto za velmi hodnotné jak pro dítě samotné, tak pro vztah rodič – dítě, tak v důsledku pro celou naši společnost, aby děti již od malička zažívaly, že i ony mají co předávat světu, jsou učiteli. A učili se nést zodpovědnost za svá slova a činy. Vždyť pouze fakt, že děti prožívají své dětství v čase o dvacet, třicet let později, než jejich rodiče, tedy v úplně jiné době, z nich dělá přirozené učitele. Vyznají se mnohem lépe v některých fenoménech dnešní doby, nejlépe je to vidět např. v technických dovednostech ovládání moderních přístrojů, vztahu k internetu, orientaci v současné hudbě a dalších jevech, které podléhají trendům doby, rychle se proměňují. Dospělí již nemají zdaleka takovou příležitost učit se všemu novému, co doba aktuálně přináší, jedou si ve svých „vyjetých kolejích“, osvědčených postupech a postupně ubývá motivace poznávat stále nové možnosti. A přitom často více funkční a efektivnější.
Společný tanec rozvoje
Čím otevřenější vůči dítěti jako rodiče jsme, tím více nás dítě ovlivňuje, vstupuje do nás a našeho života. A ve vzájemném tanci ovlivňuje rodič dítě a dítě rodiče. Může jít o dialog, společné sdílení životní reality, ve které je každá zkušenost zajímavá a obohacující jak pro dítě, tak pro rodiče. Oba společně rostou, vyvíjejí se. Ráno se probouzejí otevření tomu, co den přinese, večer usínají proměnění dnem a společnými prožitky. V tomto tanci chvíli vede jeden, chvíli druhý, jak se tanec přirozeně odvíjí. Potom se od sebe vzdálí, načerpají zkušenosti v jiné části světa (v práci, v setkání s kamarády, ve školce, škole) a při dalším setkání si skrze vzájemné naladění a otevřenost tyto zkušenosti předají. Není při tom nutné spoléhat na slova, co se nevysloví, to se druhý nedozví. Vnímáme se vzájemně všemi smysly, svým nevědomím, které si druhého člověka „načte“, naladí se na „jeho pole“, stačí spolu být, věřit si a otevřít se sobě, nechat situace přirozeně proudit. V tomto ohledu vnímám jako velmi důležité takové trávení času v rodině, které je předem neorganizované, rodinný čas (odpoledne, podvečer,…) se přirozeně samo-organizuje tak, jak rodina potřebuje. A všichni členové rodiny se tak mohou na sebe postupně naladit, nikdo není autorita, která vše pro ostatní zorganizuje, nikdo není zcela pasivní, uzavřený. V takových chvílích se děti s rodiči mohou na sebe nejvíce naladit a předávat si, kdo kým je, co ve světě nasál, co jej zrovna zajímá a baví, čím žije. V přísně strukturovaném a organizovaném čase toto není možné. A snadno se pak stane, že se rodiče s dětmi v jejich soužití zcela minou. A to se týká každého věku, od malinkých dětí po ty největší. Stále si máme vzájemně co předávat.
Každé dítě je ovlivněné svými rodiči, každý rodič je ovlivněn svými dětmi. Záleží však na míře vzájemné otevřenosti a důvěry, jak druhému dovolíme, aby nás ovlivnil, tedy učil. A věřme, že nikdo (kromě nás samotných)nás nezná lépe, než naše děti a naši rodičové (dokud společně žijí), jsou nám proto těmi nejbližšími učiteli, nejčistšími zrcadly. Tak jen využít jejich potenciálu. A být ochotný se stále rozvíjetJ
„Tak si představ, s čím dneska přišel ten náš syn. Že prý končí se školou a bude podnikat.“ „To mi připomíná tebe, tatínku, i tvého otce. Jak se pro něco rozhodnete, jdete si za tím, bez ohledu na názory ostatních. A nic s vámi nehne.“
Dítě přichází na svět vybavené základními a přirozenými pudy a instinkty, které mu zajišťují fyzické přežití na úrovni jedince i lidského druhu, primární nástroje pro život od Matky přírody. A dále? Nekonečný potenciál? Ne tak docela. Od okamžiku početí, nebo ještě dříve, od momentu početí rodičů, nebo ještě dříve…kam až nás naše úvahy dovedou sítí kořenů a zdrojů jedinečného života každého jednotlivce, se začínáme utvářet. Zkušenosti našich předků nesou bohatý zdroj informací o světě, životě, o vztahu k sobě, k lidem, k majetku, jak být lidskou bytostí a žít na tomto světě…čerpáme z těchto kořenů, které ústí do našich rodičů, a my je od prvních střípečků našeho příchodu na tento svět přejímáme a transformujeme v další jedinečnou lidskou zkušenost, obohacujeme a posouváme dál, předáváme dalším generacím, vlastním dětem nejvíce. A kdo je v tomto proudu učitel, kdo žák, co je učení? Těžké oddělit jedno od druhého. I když každý proud má svůj jasný směr a ten v lidské zkušenosti vede v základech od starší generace k mladší. Dítě se rodí s otevřenou myslí, ještě nezralou nerovovou soustavou a téměř zcela nevyjasněným vztahem ke světu a životu. Tento vztah si utváří skrze své zkušenosti v prvních letech života. A kdo tyto zkušenosti prvních roků života zprostředkovává většinou? Rodiče. Ve většině rodin a příbězích dětí jsou rodiče, hlavně máma těmi osobami, se kterými jsou děti nejvíce, nejčastěji, jsou tedy těmi, kteří nejvíce učí.
Slova učení a učit se často vnímáme v užším slova smyslu, jako záměrný proces přejímání nějaké dovednosti, látky, obsahu…Proces, jakým se děti učí od rodičů, bych spíš nazvala něčím jako skenování života rodičů. Rodiče tak předávají svým dětem v jejich prvních letech života všechno, celé své životy a ty si z nich vybírají, co se jim hodí, většinou zcela nevědomě. V praxi mi pak nepřijde tak důležitá otázka, co se děti od rodičů učí, jako spíš, jak se mohou něco pak ve svém životě odnaučit, co převzaly od rodičů a neukazuje seto jako zcela funkční.
Dětský mozek je jako neprošlapaný terén, kterým mohou vést cestičky všemi směry a záleží na každém, jaké si ve výsledku vybere. Každou zkušeností se tak mozek dítěte jemně formuje a ty dráhy, nervové spoje, které se opakovanými zkušenostmi nejvíce posilují, se stávají určujícími pro další život. Přibližně sedm let máme na to, abychom v základech ovlivňovali naše děti. Pak se nervové spoje obalí myelinovou vrstvou a upevní se tak jejich spojení, základní mechanismy, podle kterých následně člověk funguje, používá je jako vzorce ve všech standardních situacích všedního života.
Děti se učí stále, nasávají jako houby celý svět, který je obklopuje, přijímají nekriticky v prvních letech života všechno, co se dostane k jejich smyslům a prožívání. Zrcadlí, napodobují a přeměňují přes vlastní síto genetických dispozic a jedinečných individuálních základů člověka ve vlastní zkušenost života. Čím větší důvěru prožívají ve vztahu s daným člověkem nebo prostředím, tím otevřenější vůči němu jsou, tím více se od něj učí. Učí se tím, co vidí, slyší, prožívají přes své tělo, mysl i emoce. Abychom se něco naučili, potřebujeme se vůči danému zdroji cítit bezpečně, pocit bezpečí v nás vyvolává důvěru a otevírá nás dané zkušenosti, nejvíce se pak naučíme. Takovým zdrojem jsou pro děti v prvních letech života právě rodiče, postupně širší rodina a přibudou další autority jako paní učitelka ve školce a vrstevníci. Ty spolehlivě zaplní mezery ve zkušenostech, které rodiče předat neumějí, nezprostředkují je.
A tak se děti od svých rodičů učí jak základní životní principy, např.: jak žít vlastní život, jaký mít vztah k sobě, k druhým lidem, k věcem, k penězům, k životu, jak zacházet s vlastní hodnotou, jaké mít další životní hodnoty a postoje, základní životní filosofii, víru, jak komunikovat, zacházet s vlastními emocemi a nekonečně dalšího, tak i úplné konkrétnosti a detaily typu: kdy a jak si čistit zuby, zavírat dveře do pokojů, jak se vítat s ostatními členy rodiny, jak jíst apod. Rodiče se tak stávají přirozenými učiteli, aniž musí své dítě vyučovat. Dítě se učí v prvních letech života výhradně nápodobou. Můžeme mu každý den několikrát opakovat, aby si před jídlem umylo ruce, a když něco dostane, aby poděkovalo. Pokud to sami rodiče neděláme, dítě nás při této činnosti nevidí, prostě to dělat nebude. A tak s dítětem stačí pouze být a ukazovat mu přirozeně náš život a dítě se samo od nás bude učit, co potřebuje.
I dětem sluší býti učiteli
„Mami prosím tě, proč si to neobjednáš na internetu, ale jedeš pro to přes celé město, když si pořád stěžuješ, že na nic nemáš čas?“ „Nech si ty svoje rozumy, jezdím tam pro to dvacet let, tak proč bych to měla měnit?“
Méně populární a zmiňovaný úhel pohledu vidím v tom, že i rodiče se učí od svých dětí. Jako by nebylo tak jednoduché předat dětem autoritu a sebe, dospělého vnímat jako žáčka, který se stále má co učit, je nedokonalý. A tak můžeme občas ještě slýchat prohlášení typu: „Počkej, až budeš velký, teď tomu ještě nemůžeš rozumět“, „Co ty mi máš co povídat, je ti teprve…“, „Ještě ti teče mlíko po bradě a už ze sebe děláš chytráka“. A tak v některých rodinách jsou děti ještě ve svých 30 letech stále dětmi, které „ničemu nerozumí“. V současné době a výchovných postupech spousty dnešní ch rodičů vnímám větší otevřenost a ochotu stále se učit a rozvíjet, vnímat děti jako moudré bytosti již od narození, které stojí za to respektovat v jejich postojích a názorech, naslouchat jim, dát jim prostor a nechávat se jimi ovlivňovat. Už tento samotný postoj k dětem jako těm, které mají svůj vlastní přístup k věcem, stejně hodnotný, jako je ten rodičovský, ponechává v rodičích otevřenost, která umožňuje, aby se od svých dětí mohli učit. Důvěřují svým dětem a jejich moudrosti. Takto založený vztah mezi rodičem a dítětem výrazně jinak ovlivňuje sebehodnotu dítěte, jeho sebe-vědomí, než rigidní vztah rodiče-autority, dítěte-podřízeného. Dítě se od malička učí, že může mít svůj vlastní názor, tomu svět naslouchá a pokud to situace umožňuje, respektuje ho. Dítě se učí vést s druhými dialog, ujasňovat si své myšlenky a postoje, své hodnoty, čelit konfrontaci, vstoupit do konfliktu a vyjít z něj jako ze zkušenosti, která jej obohatí a něco nového naučí, nejde přeci jen o boj o moc. Učí se vzít autoritu a zodpovědnost do svých rukou a z této pozice něco ovlivnit. A zároveň se zase jindy podřídit jiné autoritě.
Považuji proto za velmi hodnotné jak pro dítě samotné, tak pro vztah rodič – dítě, tak v důsledku pro celou naši společnost, aby děti již od malička zažívaly, že i ony mají co předávat světu, jsou učiteli. A učili se nést zodpovědnost za svá slova a činy. Vždyť pouze fakt, že děti prožívají své dětství v čase o dvacet, třicet let později, než jejich rodiče, tedy v úplně jiné době, z nich dělá přirozené učitele. Vyznají se mnohem lépe v některých fenoménech dnešní doby, nejlépe je to vidět např. v technických dovednostech ovládání moderních přístrojů, vztahu k internetu, orientaci v současné hudbě a dalších jevech, které podléhají trendům doby, rychle se proměňují. Dospělí již nemají zdaleka takovou příležitost učit se všemu novému, co doba aktuálně přináší, jedou si ve svých „vyjetých kolejích“, osvědčených postupech a postupně ubývá motivace poznávat stále nové možnosti. A přitom často více funkční a efektivnější.
Společný tanec rozvoje
Čím otevřenější vůči dítěti jako rodiče jsme, tím více nás dítě ovlivňuje, vstupuje do nás a našeho života. A ve vzájemném tanci ovlivňuje rodič dítě a dítě rodiče. Může jít o dialog, společné sdílení životní reality, ve které je každá zkušenost zajímavá a obohacující jak pro dítě, tak pro rodiče. Oba společně rostou, vyvíjejí se. Ráno se probouzejí otevření tomu, co den přinese, večer usínají proměnění dnem a společnými prožitky. V tomto tanci chvíli vede jeden, chvíli druhý, jak se tanec přirozeně odvíjí. Potom se od sebe vzdálí, načerpají zkušenosti v jiné části světa (v práci, v setkání s kamarády, ve školce, škole) a při dalším setkání si skrze vzájemné naladění a otevřenost tyto zkušenosti předají. Není při tom nutné spoléhat na slova, co se nevysloví, to se druhý nedozví. Vnímáme se vzájemně všemi smysly, svým nevědomím, které si druhého člověka „načte“, naladí se na „jeho pole“, stačí spolu být, věřit si a otevřít se sobě, nechat situace přirozeně proudit. V tomto ohledu vnímám jako velmi důležité takové trávení času v rodině, které je předem neorganizované, rodinný čas (odpoledne, podvečer,…) se přirozeně samo-organizuje tak, jak rodina potřebuje. A všichni členové rodiny se tak mohou na sebe postupně naladit, nikdo není autorita, která vše pro ostatní zorganizuje, nikdo není zcela pasivní, uzavřený. V takových chvílích se děti s rodiči mohou na sebe nejvíce naladit a předávat si, kdo kým je, co ve světě nasál, co jej zrovna zajímá a baví, čím žije. V přísně strukturovaném a organizovaném čase toto není možné. A snadno se pak stane, že se rodiče s dětmi v jejich soužití zcela minou. A to se týká každého věku, od malinkých dětí po ty největší. Stále si máme vzájemně co předávat.
Každé dítě je ovlivněné svými rodiči, každý rodič je ovlivněn svými dětmi. Záleží však na míře vzájemné otevřenosti a důvěry, jak druhému dovolíme, aby nás ovlivnil, tedy učil. A věřme, že nikdo (kromě nás samotných)nás nezná lépe, než naše děti a naši rodičové (dokud společně žijí), jsou nám proto těmi nejbližšími učiteli, nejčistšími zrcadly. Tak jen využít jejich potenciálu. A být ochotný se stále rozvíjetJ
