VZTAH MEZI DĚTMI A ZVÍŘATY
Většina rodičů zažila se svými dětmi fázi, kdy si žádaly domů zvířátko větších či menších rozměrů. A pokud rodiče nemají vlastní velmi pozitivní vztah k domácím zvířatům nebo jejich chov zkrátka není doma úplně snadný, rodiče promýšlí různé argumenty pro a proti. Často jsou součástí vnitřního i vnějšího dialogu rodičů tato prohlášení: „alespoň se dítě naučí o někoho se starat, nebude se nudit, bude se věnovat něčemu rozumnému“ vs. „nakonec to stejně všechno zbyde na nás, rodiče, dítě to zvíře utrápí“. Pojďme si rozšířit rejstřík představ o tom, jaké je možné bohatství vztahu mezi dítětem a zvířetem, jak se tento vztah vyvíjí a také jaké má svá limity.
Co nabízí vztah mezi dětmi a zvířaty?
V podobném věku, jako se děti učí vyslovovat první zvuky zvířat (mezi prvními bývají čičí a haf) si také začínají hrát se zvířecími hračkami, nejprve plyšáky. Na rozdíl od neživých hraček jako jsou panenky, figurky zvířat živá zvířata opětují dětem jejich city a jejich pocity a vztah se tak stává vzájemným. Mnohé výzkumy ukázaly, že mezi dětmi jsou ze všech zvířat nejoblíbenější právě pes a kočka, ale co se týče otázek, které zvíře by chtěly mít doma, jednoznačně převažuje touha po pejskovi, následuje kočka, až poté mnoho dalších různých druhů zvířat (tygři, lvi, žirafy, ptáci, papoušci, opice,…). Každopádně děti preferují zvířata s chlupy, jsou jim na dotek, na mazlení příjemnější.
Pes (i ostatní zvířata) je kamarád, který nehodnotí, neodsuzuje. Zvyšuje dětskou sebedůvěru a někdy funguje i jako ochránce dětí, děti se po boku svého psího kamaráda cítí silnější, odvážnější. Přímá přítomnost zvířete v domácnosti pomáhá děti učit se, jak pečovat o někoho slabšího, někoho, kdo potřebuje jejich péči, je na ně odkázaný. Učí je to přebírat zodpovědnost za vztah a péči, ve které na nich někdo závisí. Děti mají také příležitost vžívat se do trápení a potíží zvířete, které jsou často snadno uchopitelné a rozpoznatelné, rozvíjet tak více svou empatii, pochopení pro druhého a potlačovat svůj egocentrismus. Nesmíme opomenout také vliv na rozvoj pohybových dovedností dětí, které mají doma psa a chodí s ním ven. Kontakt se zvířaty také obohacuje rejstřík zájmů a schopností dětí.
Můžeme se spolehnout, že děti budou napodobovat vztah dospěláka ke zvířatům, a to jak z hlediska oblíbenosti zvířat, náklonnosti ke zvířatům, tak i konkrétních prvků chování vůči nim (hlazení, promlouvání, pokyny, krmení, trestání, …). Tento model si pak děti přenáší do podobných typů vztahů, jako např. do vztahu s mladším sourozencem, mladšími dětmi, jinými zvířaty. Takže pozor na to, co dětem ukazujeme!
..efekt dokonce až terapeutický
Americký psychiatr Boris Levinson a manželé Corsonovi odstartovali v 70. letech 20. století používání terapie pomocí domácích zvířat. Levinson se věnoval i výzkumům terapeutického vlivu zvířat na člověka a to poté, co měl příležitost sledovat setkání jeho psa s emocionálně postiženým dítětem, které nechtělo nebo nemohlo komunikovat přímo s Levinsonem, ale o psa projevovalo zájem. Vývoj vztahu mezi dítětem a psem měl nakonec velmi léčebné účinky pro dítě. Od té doby Levinson začal používat domácí zvířata jako součást terapie. Ověřil si, že zvířata fungují jako přechodné objekty, kdy si dítě nejprve vytvoří vztah se zvířetem a posléze i s terapeutem a dalšími lidmi. Zvířata tak nepředstavovala samostatný způsob vyléčení, ale působila jako sociální katalyzátor, který zahajoval a podněcoval sociální kontakt.
Je již bohatou praxí ověřené, že u smyslových obtíží dětí stimulují zvířata určitého typu příjemně hmat, čich a tak i celkovou motoriku dítěte, u dětí s problematickým navazováním kontaktu s lidmi (poruchy autistického spektra u dětí) kontakt se zvířaty je více možný, tedy více rozvíjející, než s lidmi, podpůrný vliv mají zvířata také u dospívajících dětí nebo i dětí v jiném věku, které mají konflikty s rodiči. Zde zvířata vytváří bezpečný prostor pro uvolnění emocí, dělají dětem bezpečnou vrbu, které se děti vypovídají, emocionální podporu, když ji mezi ostatními členy rodiny postrádají, zvíře působí jako zdroj citové jistoty, ať se děje cokoliv, ať se dítě chová jakkoliv, zvíře jej neodsuzuje, nic mu nevyčítá, nekontroluje jej, má dítě rádo bezpodmínečně. A to je velmi léčivé pro akutní krize dítěte i jeho dlouhodobě neutěšený vývoj.
Ale pozor, v každém věku dítěte je to trochu jinak
Děti přicházejí na svět a jsou připravené přijmout jakoukoliv realitu, kterou jim nabídneme. Pokud je tedy od jejich raného věku součástí jejich domova zvíře, se kterým jsou v pravidelném kontaktu, vnímají jej jako plnou a samozřejmou součást své rodiny, blízkého okolí a snadno si k němu vytvářejí tak blízký vztah, jako ke svým lidským příbuzným. Čím je s nimi zvíře schopnější navázat přímý kontakt, reaguje na dítě, tím bližší se dítěti stává. Nejbližšími se tak snadno stávají pro malé děti pejsci, kteří však s malými dětmi umějí vyjít, jsou trpěliví a tolerantní. V batolecím věku dětem pejsci slouží jako zdroje fyzického kontaktu, mazlí se s nimi, tulí, nosí je. Zažívají se zvířaty něco, co je pro ně tak vzácnou zkušeností, a to, že jsou větší a mocnější. O to radši se zvířaty tráví čas a navazují s nimi kontakt. Ale pozor. Děti v tomto věku mají velmi malou schopnost vcítit se do zvířete a respektovat jeho odlišné potřeby. Obě strany tak mohou být vůči té druhé agresivní – zvíře může útočit na dítě, dítě ubližovat zvířeti. Oboje je velmi rizikové jak z hlediska reálného zranění, tak z dlouhodobějšího hlediska, kdy takový vztah formuje obecnější vztah dítěte ke zvířatům (strach vůči nim, agresi, …).
Pro dítě v předškolním věku 4-7 let je zvíře velmi zajímavý objekt, protože má v rodině podobné postavení. Od 4 let začínají téměř všechny děti jevit o zvířata aktivní zájem, vytvářet si k nim vztahy, stávají s kamarády na hraní, což obohacuje dětské prožívání. Děti však přemýšlí přirozeně egocentricky – je pro ně těžké vžít se do role někoho jiného, empaticky se naladit na druhou bytost. Potřeby zvířete odvozují od svých potřeb, a když něco chce dítě nějak, neumí si představit, že zvíře to má ale úplně jinak. Proto ještě není vůbec vhodné, aby děti za zvířata přebíraly v tomto věku větší zodpovědnost, byly kritizované za to, že se o zvíře nestarají, nechovají se k němu tak, jak zvíře potřebuje. Zkrátka na to ještě nemají plně rozvinuté mentální schopnosti, i když dovednosti už možná ano (zvládnou naplnit misku granulí, vyměnit piliny, vodit pejska na vodítku). Ale stále potřebují, aby byl dospělý tím hlavním šéfem, který chápe, co zvíře potřebuje, a úkoluje dítě.
V období mladšího školního věku od 7 do 11 let už je většina dětí schopná empatie, schopná vžít se do kůže druhého a vnímat jeho potřeby, odlišné od potřeb a zájmů dítěte. Myšlení dětí v tomto věku je hodně realistické, zajímají se o projevy zvířete, jeho chování, na významu nabývá schopnost dětí učit se skrze ně fakta o přírodě, i když už od 4 let jsou děti schopné osvojovat si informace o růstu, rozmnožování a dalších přirozených biologických pochodech zvířat. I zkušenosti s rozením se a úmrtím významně rozšiřují životní zkušenosti dítěte. V tomto věku už můžeme s větším klidem dětem svěřit zvíře do péče a předpokládat, že se o něj bude umět opravdu citlivě starat. Vybavené už by na to být mělo. A pokud se o zvíře nestará dostatečně, chyba bude spíše v malé motivaci.
Až cca od 11 let je dítě schopné pohlížet na jedno konkrétní zvíře jako na součást celé přírody, přírodních cyklů a vývojových zákonitostí. I když samozřejmě velmi záleží, jak je dítě odmala vedené ke vnímání přírody, jestli ji sleduje jen na obrazovce televize a první bližší informace se o ní dozvídá z učebnic, nebo tráví od útlého věku hodně času přímo v přírodě a má dostatek času a přirozeně podávaných informací od rodičů či pedagogů, aby mohlo přírodě a jejímu rytmu rozumět.
V pubertě nabývá vztah mezi dítětem a psem na důležitosti. Zvíře (nejčastěji pes) posiluje sebehodnocení dítěte, jeho kladný vztah k sobě, prestiž dítěte mezi kamarády, zvyšuje komunikační a další sociální dovednosti, jako trpělivost, toleranci, respekt, empatii dětí, rozšiřuje hodnotový systém dětí. V tomto věku se často setkáváme s tím, že vztah se zvířecím kamarádem je tím nejbližším a nejdůvěrnějším, pravděpodobně proto, že je tím nejbezpečnějším.
A dokonce i u mladých lidí, delikventů v Anglii a Skotsku v rámci výzkumů Dr. J. McNicholas (psycholožky zdraví), kteří se zúčastnili psí terapie, se ukázal ohromný úspěch. Většina z nich se již nevrátila po absolvování psí terapie do nápravného systému. Mládež, označená za problémovou, u nichž byly jasné potíže se ztrátou kontroly svého chování, odporem k autoritám, se špatnými sociálními návyky, byla dána do kontaktu s problémovými psy. Měli za úkol se od sebe vzájemně učit přijatelnému chování. A závěry výzkumu? Mladí lidé v kontaktu se psy rozvinuli svou zodpovědnost, trpělivost, soucit a pozitivní pracovní etiku.
Zkrátka je to pro řadu lidí a obzvlášť dětí mnohem jednodušší prožívat pozitivní emoce a vztah s mnoha jeho komponentami vůči zvířeti než vůči jiným lidem. Je to bezpečnější a tudíž snazší.
Co na to medicína?
Můžeme přidat ještě střípky výzkumů z medicíny: Vědecký výzkum představený v Glasgow na 10. Mezinárodní konferenci o vztahu člověka a zvířete prokazuje, že děti, které mají doma kočku nebo psa, achodí mnohem méně k lékaři a mají mnohem méně absencí ve škole z důvodu nemoci než děti, které doma zvířata nechovají. Podle jiných výzkumů se dozvíme, že děti, které vyrůstají se čtyřnohým přítelem, jen zřídka trpí alergiemi, astmatem a ekzémy. Podle expertů z Institutu epidemiologie při Heimboltzově centru v Mnichově psi skutečně posilují imunitu dětí.
J.Heinrich sledoval ve svém výzkumu tři tisíce dětí, jejichž zdraví bylo monitorováno od narození až do věku šesti let. Jejich krevní testy pak prokázaly, že děti, které žijí v domácnosti se psem, jsou méně ohroženy vznikem přecitlivělosti vůči pylům a dalším vdechovaným alergenům, vyvolávajícím astma, alergické záněty nosohltanu a ekzémy. Důvodem je to, že je imunitní systém již od útlého věku stimulovaný a posilovaný právě přítomností psa a tak se stává odolnější vůči vzniku alergií.
A co také nějaká rizika vztahu mezi dětmi a zvířaty?
Jedno z rizik tkví určitě v přirozené nápodobě dětí rodičů. Pokud mají rodiče ke zvířatům negativní vztah, ten se může přenášet i na vztah dítěte ke zvířatům (čím mladší dítě je, tím výrazněji tento model funguje). Dalším případným rizikem se může stát situace, kdy úmrtí nebo vážné poškození na zdraví domácího zvířete může dítě prožívat jako svou chybu a žal ze ztráty jej může velmi dlouho provázet a vést v extrému i k depresivnímu prožívání životní reality. A pak už určitá rizika spočívají neschopnosti rodičů odhadnout možnosti a limity dětí ve vztahu k jejich věku a osobnostním charakteristikám.
Závěrem..zdá se opravdu škoda neumožnit svým dětem, aby mohly svůj vývoj obohatit o zkušenosti ze vztahu se zvířaty, ale pamatujme, zodpovědnost za zvíře leží v důsledku stále na nás dospělých a na našem vztahu s naším zvířecím členem rodiny.
www.aovz.cz – Asociace zastánců odpovědného vztahu k malým zvířatům – vzdělávací programy ve školách,poradna
Většina rodičů zažila se svými dětmi fázi, kdy si žádaly domů zvířátko větších či menších rozměrů. A pokud rodiče nemají vlastní velmi pozitivní vztah k domácím zvířatům nebo jejich chov zkrátka není doma úplně snadný, rodiče promýšlí různé argumenty pro a proti. Často jsou součástí vnitřního i vnějšího dialogu rodičů tato prohlášení: „alespoň se dítě naučí o někoho se starat, nebude se nudit, bude se věnovat něčemu rozumnému“ vs. „nakonec to stejně všechno zbyde na nás, rodiče, dítě to zvíře utrápí“. Pojďme si rozšířit rejstřík představ o tom, jaké je možné bohatství vztahu mezi dítětem a zvířetem, jak se tento vztah vyvíjí a také jaké má svá limity.
Co nabízí vztah mezi dětmi a zvířaty?
V podobném věku, jako se děti učí vyslovovat první zvuky zvířat (mezi prvními bývají čičí a haf) si také začínají hrát se zvířecími hračkami, nejprve plyšáky. Na rozdíl od neživých hraček jako jsou panenky, figurky zvířat živá zvířata opětují dětem jejich city a jejich pocity a vztah se tak stává vzájemným. Mnohé výzkumy ukázaly, že mezi dětmi jsou ze všech zvířat nejoblíbenější právě pes a kočka, ale co se týče otázek, které zvíře by chtěly mít doma, jednoznačně převažuje touha po pejskovi, následuje kočka, až poté mnoho dalších různých druhů zvířat (tygři, lvi, žirafy, ptáci, papoušci, opice,…). Každopádně děti preferují zvířata s chlupy, jsou jim na dotek, na mazlení příjemnější.
Pes (i ostatní zvířata) je kamarád, který nehodnotí, neodsuzuje. Zvyšuje dětskou sebedůvěru a někdy funguje i jako ochránce dětí, děti se po boku svého psího kamaráda cítí silnější, odvážnější. Přímá přítomnost zvířete v domácnosti pomáhá děti učit se, jak pečovat o někoho slabšího, někoho, kdo potřebuje jejich péči, je na ně odkázaný. Učí je to přebírat zodpovědnost za vztah a péči, ve které na nich někdo závisí. Děti mají také příležitost vžívat se do trápení a potíží zvířete, které jsou často snadno uchopitelné a rozpoznatelné, rozvíjet tak více svou empatii, pochopení pro druhého a potlačovat svůj egocentrismus. Nesmíme opomenout také vliv na rozvoj pohybových dovedností dětí, které mají doma psa a chodí s ním ven. Kontakt se zvířaty také obohacuje rejstřík zájmů a schopností dětí.
Můžeme se spolehnout, že děti budou napodobovat vztah dospěláka ke zvířatům, a to jak z hlediska oblíbenosti zvířat, náklonnosti ke zvířatům, tak i konkrétních prvků chování vůči nim (hlazení, promlouvání, pokyny, krmení, trestání, …). Tento model si pak děti přenáší do podobných typů vztahů, jako např. do vztahu s mladším sourozencem, mladšími dětmi, jinými zvířaty. Takže pozor na to, co dětem ukazujeme!
..efekt dokonce až terapeutický
Americký psychiatr Boris Levinson a manželé Corsonovi odstartovali v 70. letech 20. století používání terapie pomocí domácích zvířat. Levinson se věnoval i výzkumům terapeutického vlivu zvířat na člověka a to poté, co měl příležitost sledovat setkání jeho psa s emocionálně postiženým dítětem, které nechtělo nebo nemohlo komunikovat přímo s Levinsonem, ale o psa projevovalo zájem. Vývoj vztahu mezi dítětem a psem měl nakonec velmi léčebné účinky pro dítě. Od té doby Levinson začal používat domácí zvířata jako součást terapie. Ověřil si, že zvířata fungují jako přechodné objekty, kdy si dítě nejprve vytvoří vztah se zvířetem a posléze i s terapeutem a dalšími lidmi. Zvířata tak nepředstavovala samostatný způsob vyléčení, ale působila jako sociální katalyzátor, který zahajoval a podněcoval sociální kontakt.
Je již bohatou praxí ověřené, že u smyslových obtíží dětí stimulují zvířata určitého typu příjemně hmat, čich a tak i celkovou motoriku dítěte, u dětí s problematickým navazováním kontaktu s lidmi (poruchy autistického spektra u dětí) kontakt se zvířaty je více možný, tedy více rozvíjející, než s lidmi, podpůrný vliv mají zvířata také u dospívajících dětí nebo i dětí v jiném věku, které mají konflikty s rodiči. Zde zvířata vytváří bezpečný prostor pro uvolnění emocí, dělají dětem bezpečnou vrbu, které se děti vypovídají, emocionální podporu, když ji mezi ostatními členy rodiny postrádají, zvíře působí jako zdroj citové jistoty, ať se děje cokoliv, ať se dítě chová jakkoliv, zvíře jej neodsuzuje, nic mu nevyčítá, nekontroluje jej, má dítě rádo bezpodmínečně. A to je velmi léčivé pro akutní krize dítěte i jeho dlouhodobě neutěšený vývoj.
Ale pozor, v každém věku dítěte je to trochu jinak
Děti přicházejí na svět a jsou připravené přijmout jakoukoliv realitu, kterou jim nabídneme. Pokud je tedy od jejich raného věku součástí jejich domova zvíře, se kterým jsou v pravidelném kontaktu, vnímají jej jako plnou a samozřejmou součást své rodiny, blízkého okolí a snadno si k němu vytvářejí tak blízký vztah, jako ke svým lidským příbuzným. Čím je s nimi zvíře schopnější navázat přímý kontakt, reaguje na dítě, tím bližší se dítěti stává. Nejbližšími se tak snadno stávají pro malé děti pejsci, kteří však s malými dětmi umějí vyjít, jsou trpěliví a tolerantní. V batolecím věku dětem pejsci slouží jako zdroje fyzického kontaktu, mazlí se s nimi, tulí, nosí je. Zažívají se zvířaty něco, co je pro ně tak vzácnou zkušeností, a to, že jsou větší a mocnější. O to radši se zvířaty tráví čas a navazují s nimi kontakt. Ale pozor. Děti v tomto věku mají velmi malou schopnost vcítit se do zvířete a respektovat jeho odlišné potřeby. Obě strany tak mohou být vůči té druhé agresivní – zvíře může útočit na dítě, dítě ubližovat zvířeti. Oboje je velmi rizikové jak z hlediska reálného zranění, tak z dlouhodobějšího hlediska, kdy takový vztah formuje obecnější vztah dítěte ke zvířatům (strach vůči nim, agresi, …).
Pro dítě v předškolním věku 4-7 let je zvíře velmi zajímavý objekt, protože má v rodině podobné postavení. Od 4 let začínají téměř všechny děti jevit o zvířata aktivní zájem, vytvářet si k nim vztahy, stávají s kamarády na hraní, což obohacuje dětské prožívání. Děti však přemýšlí přirozeně egocentricky – je pro ně těžké vžít se do role někoho jiného, empaticky se naladit na druhou bytost. Potřeby zvířete odvozují od svých potřeb, a když něco chce dítě nějak, neumí si představit, že zvíře to má ale úplně jinak. Proto ještě není vůbec vhodné, aby děti za zvířata přebíraly v tomto věku větší zodpovědnost, byly kritizované za to, že se o zvíře nestarají, nechovají se k němu tak, jak zvíře potřebuje. Zkrátka na to ještě nemají plně rozvinuté mentální schopnosti, i když dovednosti už možná ano (zvládnou naplnit misku granulí, vyměnit piliny, vodit pejska na vodítku). Ale stále potřebují, aby byl dospělý tím hlavním šéfem, který chápe, co zvíře potřebuje, a úkoluje dítě.
V období mladšího školního věku od 7 do 11 let už je většina dětí schopná empatie, schopná vžít se do kůže druhého a vnímat jeho potřeby, odlišné od potřeb a zájmů dítěte. Myšlení dětí v tomto věku je hodně realistické, zajímají se o projevy zvířete, jeho chování, na významu nabývá schopnost dětí učit se skrze ně fakta o přírodě, i když už od 4 let jsou děti schopné osvojovat si informace o růstu, rozmnožování a dalších přirozených biologických pochodech zvířat. I zkušenosti s rozením se a úmrtím významně rozšiřují životní zkušenosti dítěte. V tomto věku už můžeme s větším klidem dětem svěřit zvíře do péče a předpokládat, že se o něj bude umět opravdu citlivě starat. Vybavené už by na to být mělo. A pokud se o zvíře nestará dostatečně, chyba bude spíše v malé motivaci.
Až cca od 11 let je dítě schopné pohlížet na jedno konkrétní zvíře jako na součást celé přírody, přírodních cyklů a vývojových zákonitostí. I když samozřejmě velmi záleží, jak je dítě odmala vedené ke vnímání přírody, jestli ji sleduje jen na obrazovce televize a první bližší informace se o ní dozvídá z učebnic, nebo tráví od útlého věku hodně času přímo v přírodě a má dostatek času a přirozeně podávaných informací od rodičů či pedagogů, aby mohlo přírodě a jejímu rytmu rozumět.
V pubertě nabývá vztah mezi dítětem a psem na důležitosti. Zvíře (nejčastěji pes) posiluje sebehodnocení dítěte, jeho kladný vztah k sobě, prestiž dítěte mezi kamarády, zvyšuje komunikační a další sociální dovednosti, jako trpělivost, toleranci, respekt, empatii dětí, rozšiřuje hodnotový systém dětí. V tomto věku se často setkáváme s tím, že vztah se zvířecím kamarádem je tím nejbližším a nejdůvěrnějším, pravděpodobně proto, že je tím nejbezpečnějším.
A dokonce i u mladých lidí, delikventů v Anglii a Skotsku v rámci výzkumů Dr. J. McNicholas (psycholožky zdraví), kteří se zúčastnili psí terapie, se ukázal ohromný úspěch. Většina z nich se již nevrátila po absolvování psí terapie do nápravného systému. Mládež, označená za problémovou, u nichž byly jasné potíže se ztrátou kontroly svého chování, odporem k autoritám, se špatnými sociálními návyky, byla dána do kontaktu s problémovými psy. Měli za úkol se od sebe vzájemně učit přijatelnému chování. A závěry výzkumu? Mladí lidé v kontaktu se psy rozvinuli svou zodpovědnost, trpělivost, soucit a pozitivní pracovní etiku.
Zkrátka je to pro řadu lidí a obzvlášť dětí mnohem jednodušší prožívat pozitivní emoce a vztah s mnoha jeho komponentami vůči zvířeti než vůči jiným lidem. Je to bezpečnější a tudíž snazší.
Co na to medicína?
Můžeme přidat ještě střípky výzkumů z medicíny: Vědecký výzkum představený v Glasgow na 10. Mezinárodní konferenci o vztahu člověka a zvířete prokazuje, že děti, které mají doma kočku nebo psa, achodí mnohem méně k lékaři a mají mnohem méně absencí ve škole z důvodu nemoci než děti, které doma zvířata nechovají. Podle jiných výzkumů se dozvíme, že děti, které vyrůstají se čtyřnohým přítelem, jen zřídka trpí alergiemi, astmatem a ekzémy. Podle expertů z Institutu epidemiologie při Heimboltzově centru v Mnichově psi skutečně posilují imunitu dětí.
J.Heinrich sledoval ve svém výzkumu tři tisíce dětí, jejichž zdraví bylo monitorováno od narození až do věku šesti let. Jejich krevní testy pak prokázaly, že děti, které žijí v domácnosti se psem, jsou méně ohroženy vznikem přecitlivělosti vůči pylům a dalším vdechovaným alergenům, vyvolávajícím astma, alergické záněty nosohltanu a ekzémy. Důvodem je to, že je imunitní systém již od útlého věku stimulovaný a posilovaný právě přítomností psa a tak se stává odolnější vůči vzniku alergií.
A co také nějaká rizika vztahu mezi dětmi a zvířaty?
Jedno z rizik tkví určitě v přirozené nápodobě dětí rodičů. Pokud mají rodiče ke zvířatům negativní vztah, ten se může přenášet i na vztah dítěte ke zvířatům (čím mladší dítě je, tím výrazněji tento model funguje). Dalším případným rizikem se může stát situace, kdy úmrtí nebo vážné poškození na zdraví domácího zvířete může dítě prožívat jako svou chybu a žal ze ztráty jej může velmi dlouho provázet a vést v extrému i k depresivnímu prožívání životní reality. A pak už určitá rizika spočívají neschopnosti rodičů odhadnout možnosti a limity dětí ve vztahu k jejich věku a osobnostním charakteristikám.
Závěrem..zdá se opravdu škoda neumožnit svým dětem, aby mohly svůj vývoj obohatit o zkušenosti ze vztahu se zvířaty, ale pamatujme, zodpovědnost za zvíře leží v důsledku stále na nás dospělých a na našem vztahu s naším zvířecím členem rodiny.
www.aovz.cz – Asociace zastánců odpovědného vztahu k malým zvířatům – vzdělávací programy ve školách,poradna
